Zaujaly mě v posledních
dnech dva články mých přátel Petra Paulczyňského a Břetislava Olšera , které
zazdil kameňákem kolega blogger Filip Sklenář .
Na obrázku jeden z mladých staříků, 86 letý izraelský prezident a nositel nobelovy ceny míru Šimon Péres.
Mnozí z Vás si možná vzpomenou na mé rozhořčení nad zbytečnou smrtí mladíka Jana Kaplického. Rád bych zde věnoval vzpomínku dalšímu z mladíků, mému předčasně a zbytečně zemřelému otci.
Představa že člověk po padesátce je stár a měl by se vrátit do hrobu, je přežitek, který osobně znám od Ruských vystěhovalců, kteří si po padesátce přestanou užívat života, cítí se stařešinami, začínají tvrdit, že jsou starci, přestanou pracovat a v šedesátce se hrnou do důchodu a potom i dalších třicet let, čekají na smrt, která nepřichází. Mezi tím se snaží udílet rady, o které, od člověka který v podstatě nic nedokázal, nikdo nestojí. Nějak jim uniklo, že lidé ve vyspělé západní společnosti žijí hodně přes osmdesátku i devadesátku a měli by si života užívat. Je třeba přiznat, že i mezi nimi, je dnes hodně výjimek a bude jich čím dál více. Je propastný rozdíl mezi šedesátiletým „starým“ Rusem, a sedmdesátiletým mladým izraelským podnikatelem. Muži po padesátce se stále více a více znovu žení a znovu zakládají rodiny, stávají se otci a začínají znovu podnikat.
Mým oblíbeným mladíkem, je izraelský prezident Peres(na obrázku) , který to s přehledem nejen fyzicky natře i třicetiletým zaprdlým staříkům, zastydlým v hluboké mrazivé minulosti, ač ji nikdy nepoznali. Z takových vět, které jsem četl v článcích mých přátel i v článku b. Filipa na mě dýchne mráz té minulosti, kdy se bralo za normální, že po padesátce to už má člověk spočítané. V Rusku je tomu v mnohých případech tak do dnes.
Osobně se mi líbí nápad Miloše Zemana se vrátit do politiky. Protože kdy by měl člověk tvořit politiku? Tehdy, když si užil života, nashromáždil majetek, vychoval děti a teď se nudí. Do smrti daleko a je tu čas i místo, něco pro ostatní udělat. Pokud se člověk udržuje, může být v sedmdesátce ve skvělé duševní i fyzické kondici a kam se hrabou nezkušení třicátníci. A že takových mladých sedmdesátníků a starých třicátníků znám.
Kritikům těch „dědků“, bych rád připomněl anglické přísloví: „Říkáš, že jsi chytrý? Ukaž mi bankovní konto a uvidíme.“ Oni ti dědkové už v životě něco dokázali, je za nimi kus práce a úspěchů a za těmi velkohubými třicátníky je ve většině případů tak akorát h.… odně práce ve předu. O mladých babičkách v šedesáti pracujících naplno a vypadajících na čtyřicet, jsem psal jinde.
Ono to jaksi nezávisí na pohlaví. Víme?
Dávno jsem se naučil neposuzovat lidi podle věku, ale podle biologického stáří. Znám staré vyžilé čtyřicátníky a mladé osmdesátníky. Podle toho se také stanovuje léčba. Kdo by se ve 21 století díval na kalendářní věk? Když u nás umře nečekaně sedmdesátiletý muž, provádí se vyšetřování, „z jakého důvodu tak mladý člověk zemřel“ to doslova. A pak v Česku umře světoznámý architekt a já musím číst, že byl „starej“. Jakej starej, víte, kolik toho mohl ještě vymyslet a postavit? To by člověk vyletěl z kůže. To mě opravdu zlobí.
Mám kamaráda, který se po návratu z USA začal ve dvaapadesáti věnovat podnikání. Začal z ničeho. Dnes je jeho firma svého druhu druhá největší v Izraeli a do několika let, chce ovládnout trh. Inu stařík. Nechápu českou hlavu, kdy se říká, že v padesáti je člověk „odepsanej“. To je ten nejlepší věk! Člověk se už naučil vše, nabral zkušenosti a má před sebou dalších dvacet plodných let. Poklad vám říkám, poklad!
Mám pro vás přkvapující zprávu. Svět se změnil.
V Izraeli, se vybírá, přednosta kliniky po padesátce, to už je profesor, má za sebou desítky vědeckých prací, světoznámé jméno a má schopnosti, vést kliniku na špičkové světové úrovni. Kliniku vede až do důchodu v šedesáti sedmi letech. Poslední rok, ji předává nástupci. Třicátník by to svedl? Nesmysl.
Takže mladí staříci, se zamrzlou pubertou, kteří žijete v hluboké předminulosti předsudků a přežitků patřících do světa, který jsme bohudík opustili. Nejdříve ukažte co je ve vás a pak se budeme bavit.
