Můj železnej dědek. Vracíme se žít v devadesáti letech.

Tenhle pán je 88letej přesně a je jeden z mých „železných“ dědků a babiček, kteří stále utěšeně přibývají a patří do jedné z mých ordinací, kterou vedu především pro radost. Píši o něm protože je zatím poslední a říkejme mu Josi (Josef), jeho ženě říkejme Sára a syn ať se jmenuje Levi. Josiho problém je že má panický strach z operací.               Kardiocentrum Shiba-->

Tento pán je hospitalizován doma, v nemocnici, kterou řídí pokladna pro těžce nemocné pacienty, kteří nechtějí být hospitalizováni v nemocnici. A že jich je.

Tím jsou dány lékařské i jiné profese. Krdiologové, internisté, odborníci na intenzivní péči a další. Sestry jsou většinou sestry z jednotek intensivní péče. Musí umět dát infuze, nitrožilní léky a pečovat o permanentní nitrožilní katetery.  Armáda dietních, rehabilitačních a sociálních pracovníků spolu s domácími ošetřovateli se stará o ostatní. Není to homecare v pravém slova smyslu, věc se narodila především proto, aby ušetřila pokladně peníze za hospitalizaci, a dnes jsme na takové úrovni, že se nám, v průběhu nechtěných hospitalizací v nemocnici, pacienti horší.

Dostal jsem ho po prosbě pokladny, protože se rodina neshodla s kolegou, který je mimochodem zástupcem přednosty kliniky a přednostou jednotky intensivní péče. A tak když viděl pacienta s kritickým zúžením aortální chlopně, řekl rodině to, co řekl a rodina si pochopitelně stěžovala na ústředí pokladny a žádala výměnu. Takže už z počátku bylo jisté, že to bude na ostří nože.  Rumunští židé, to mluví samo za sebe.

A tak jsem jednoho dne seděl proti 88 pánovi, kterému to pálilo zatraceně dobře, ale který byl stabilně na hraně plicního otoku s krevním tlakem mezi 80 a 110, někde na hraně kariogenního šoku. Dát mu léčbu kromě léků na močení nebylo možné a tak jsem s ním šel pomaloučku, abych ho hlídal za hranou srdeční nedostatečnosti. V Noci mohl jen polosedět a byl připojený na kyslíkový přístroj. Přesto jsem ho dvakrát denně vyhnal s rehabilitačním pracovníkem na procházku před domem a myslím, že to byla jedna z věcí, která ho držela nad vodou.

Jednou jsem ho zkusil trochu vysušit Zaroxilinem, ale nedopadlo to dobře. A tak jsme se vrátili ke standardní léčbě. Někdy loni na jaře začal ztrácet krev a to velmi rychle, začal dostávat transfůze a udělal jsem mu gastroskopii a kolonoskopii. Kolono, bylo dvakrát technicky neúspěšné a nebylo jiného východiska, než jít na virtuální kolonoskopii.

To už jsem se prakticky rozhodl, že jdeme na operaci aortální chlopně, jen rodina to ještě nevěděla. Celou dobu jsem na všem pracoval se synem Levim a on byl také v obraze. Otázka byla, jak tatínkovi říct, že když nepůjde na operaci, tak dlouho žít nebude.

Levi to zkusil, ale se zlou se potázal, rodiče prohlásili, že tatík radši umře, než aby šel na operaci. Víc se bál nebezpečí toho, že po operaci zůstane upoután na lůžko, než smrti. Prozatím jsme s Levim zorganizovali virtuální kolonoskopii. Předpoklad byl, se jedná o krvácení z angiodisplázie (venózní malformace doprovázející aortální stenosu a mizící po operaci) a ne o nádor, ale to musíte dokázat a bez toho ho nikdo operovat nebude.    

Tady už jsem musel vstoupit do věci aktivně. Levi objednal a zaplatil virtuální kolonoskopii na soukromé klinice, já jsem přijel a spolu se techničkou jsme mu dali klystýr s kontrastní látkou, a dohlédl jsem osobně na provedení CT. Výsledek byl excelentní a k úlevě všech negativní.

Operatéra aortální chlopně ,  nejlepšíhov Izraeli jsem vybral už dávno. Shodou okolností mého kamaráda, kterého znám ještě z Beilinsonu, a který je dnes přednostou druhé největší kliniky srdeční chirurgie v Izraeli, v Tel Ha Šoméru dr. Rannaniho  dále jen Udi (= přezdívka jména Ehud). Na jinou operaci by to byl někdo jiný.

Srdeční nedostatečnost se samozřejmě zhoršovala a u Josiho se objevila těžká nedostatečnost pravého srdce. Echokardiografie ukázala, že jeho plicní tlak je vyšší než tělní, navíc se objevila významná nedostatečnost obou velkých srdečních chlopní a tlak v levém srdci byl obrovský. Levi zatím pracoval na rodičích. Tatík už nemohl dojít na záchod a situace se horšila den ode dne. Nakonec souhlasil se sejít se srdečním chirurgem.  S Udim  jsme se dohodli, že přijdou na prohlídku do jeho soukromé ordinace, a já jsem přišel s nimi. Nečekaně.  

Jsem si téměř jist, že kdybych neseděl v ordinaci, nepřestavil případ a netrval na operaci, tak by je odmítl. Kamarád, nekamarád.

Udi je pozval do tel Ha Šoméru na oboustrannou katetrizaci, že rozhodne.  Využili jsme s Levim příležitost a sedli s rodiči. Řekl jsem jim vlastně pravdu, že pokud nepůjde na operaci, tak do dvou měsíců umře. Situace byla vlastně ještě horší. Kdyby se u něho nedej bože objevila atriální fibrilace, srdce by to nevydrželo. A při těch tlacích to mohlo být každým okamžikem. Dost mě z toho trnulo.

V nemocnici dopadla vyšetření dobře, jak tepny v levém srdci, tak měření tlaků v pravém srdci bylo více méně v pořádku. Kritické zúžení aortální chlopně, ale kvůli tomu jsme byli tady.  A  tak si Udi sedl s rodinou. Sára na něj vybafla, že vědí že Josi do měsíce umře a musí jít na operaci. Udi se zeptal, kdo jim to řekl, odpověděla, že jejich doktor. Kamarád polkl na sucho a odpověděl, že když to říkám já, tak se jde na věc.

A šlo se. To bylo v únoru. Nedoporučuji napodobovat. Když dva dělají totéž, není to vždy totéž. Je třeba vše důkladně promyslet a připravit a ne každý pacient se hodí.

Dohodli jsme se, že se mění jen aortální chlopeň, protože ty ostatní chlopně selhávají z důvodu vysokých tlaků v levé komoře.

Operace dopadla na výbornou, jak ze strany srdeční, tak psychické, přesně jak jsem očekával. Josi byl ve vynikající psychické, kondici a dokonce bylo patrné zlepšení oproti poslední době před operací. Udi znovu prokázal, že je nejlepší.

Já jsem celou dobu pracoval se synem, krok za krokem, trpělivě jsem vysvětloval, co budeme dělat a připravoval jsem ho na to, co se může stát a zároveň všechny uklidňoval.

Navštívil jsem Josiho dvakrát, den po operaci, ještě byl na infusích a po týdnu, den před propuštěním. Pozdravil, jsem se při té příležitosti se všemi známými a kamarády, které na klinice mám a rozhodl, že nevyužijeme nabídky kliniky a žádná ústavní rehabilitace se konat nebude a jde se domů. Tam jsem už objednal naší rehabilitaci.

Tady odbočím. My vidíme, že pro starší lidi (nad 80 i méně) je lepší domácí rehabilitace, protože v nemocnici se stávají zmatení a projeví se u nich deconditioning (silné zeslábnutí). Tento jev přejde  v drtivé většině s propuštěním a návratem do známého prostředí a stereotypu. Plánuji o tom napsat jednu z mých dalších vědeckých prací.

Po návratu domů, jsme začali úspěšně rehabilitovat, ale u Josiho se zcela nečekaně objevily projevy těžké pravostranné srdeční nedostatečnosti, spojené s přerušením léčby Viagrou.

Pokladna mi jí neschválila (paraziti!).

Postupně jsme se i s tím vyrovnali. Echokardiografie před čtrnácti dny ukázala vynikající funkci aortální chlopně, minimální nedostatečnost obou velkých chlopní a plicní tlak poloviční. Furosemid jsme snížili z 80 na 20 miligramů. Aldospiron už nebere Josi vůbec. Naopak teď potřebuje kupu léků na krevní tlak. Kyslíkový přístroj reziví v koutě a a spí už zase s jedním polštářem. Tedy, lépe řečeno, už zase spí. Nekrvekrvácí a hemoglobin je už měsíc stabilní. 

Rehabilitujeme.  Paráda.

Koncem týdne na svátky Švuot, jde Josi navštívit své kamarády, které dávno neviděl do jednoho a půl kilometru vzdálené synagogy. Po dvou letech.

Pořídil si nové naslouchátko, objednali jsme operaci šedého zákalu.

Vracíme se žít. 

A já? Já budu končit, už mě nepotřebují. Ale to jsem jim zatím neřekl...